Obraz středního Pojizeří se v prvních písemných pramenech začíná rýsovat od 12. století. Osudy tohoto kraje byly spjaty s významnými šlechtickými rody a církevními řády, které se společně podílely na přetváření zdejší krajiny a ovlivňovaly život lidí, kteří zde našli svůj domov.
Nová společenská vrstva feudálů vyrůstala především z okruhu knížecí družiny, jejíž příslušníci odměnou za vojenské či úřednické služby získávali nemalé pozemkové državy především v okrajových oblastech země. Zde pak po vzoru panovníkově budovali svá sídla, zakládali vesnice i města, a to na místě původních sídlišť i ve zcela neobydlených oblastech. Sem zvali také cizí přistěhovalce především německého původu a přidělovali jim půdu k obdělávání. K osídlování a zkulturnění krajiny přispívaly i kláštery, budované církevními řády, jež si šlechtici zvali na svá panství. Jejich příslušníci zde plnili funkci nejen církevní, charitativní a kulturní, ale také hospodářskou.
Díky těmto okolnostem se během 13. století podařilo na severovýchodě Čech vytvořít rozsáhlá panství příslušníků rodu Markvarticů.
Majitelé velkých panství se snažili o maximální celistvost a jednolitost svých pozemkových držav. Proto drobní šlechtici, vladykové a rytíři, byli postupně vytlačováni na hranice těchto dominií.. A tak mezi panstvím kláštera hradištského, dubských johanitů, panstvím valdštejnským a rohozeckým vznikl pruh území, kde se tísnily nevelké statečky a tvrze chudších šlechtických sousedů – Čtveřín, Lažany, Loukovec, Vlastibořice, Albrechtice, Přepeře, Pěnčín.
Poprvé se v písemných pramenech objevuje Čtveřín v roce 1394. V jednom ze zápisů konfirmačních knih arcibiskupství pražského je uveden Jan Sobec ze Čtveřína (de Tzwezin) jako spolupatron kostela přepeřského. Jednalo se o šlechtice, pravděpodobně vladyku, který zde sídlil na dvoře s tvrzí a měl právo ovlivňovat jmenování kněze v sousedních Přepeřích.
O čtyři roky později se zde setkáváme s dalším jménem. Byl to Bohuslav, panoš ze Čtveřína (de Cztwerzin), který sídlil na jiném, pravděpodobně menším dvoře. Existenci dvou dvorů potvrzují předevšm pozdější písemné prameny.
Název obce pochází podle jazykovědců od vlastního jména některého z dřívějším majitelů – Čtvera, dvůr Čtverův. Jméno obce Doubí (Dubie) se v písemných pramenech objevuje v roce 1388.
Život na vladyckém statku se značně lišil od způsobu života a hospodaření na velkém panství. Majitel vladyckého statku se musel osobně podílet na chodu svého hospodářsví, na němž pracovalo jen několik poddaných z okolních chalup. Často zde způsobily pohromu výkyvy počasí či ve sředověku početné morové epidemie.
Válečné události zasáhly tento kraj poprvé v roce 1420, kdy byl vypálen klášter Hradiště. O čtyři roky později zamířil do Pojizeří se svým vojskem Jan Žižka, který dobyl Turnov.
Písemné prameny, které vypovídají přímo o dalších osudech čtveřínských dvorů, se objevují opět až v polovině 15. století. Obě usedlosti tehdy zůstaly po smrti majitelů bez dědiců, a tak připadly jako odúmrť do správy královské komory.
V roce 1437 získal jeden dvůr Kašpar Macerad. Nezůstal však dlouho, již po dvou letech se ujal majetku Jan Mikovec a od roku 1443 připadl tento dvůr Říhovi ze Čtveřína.
Druhý dvůr, zvaný podle dřívějšího majitele Sobcovský, si vyprosil od krále v roce 1454 Přibek z Medonost. Tento původně vladycký dvůr a celou vesnici však vzpětí koupil Mikuláš z Valdštejna. Do roku 1456 je pak datován zápis, kterým Mikulášův syn prodává tvrz pustou, dvůr a celou ves Čtveřín synům svého souseda, Heníka z Valdštejna.
Vesnice se tak stala součástí rozsáhlého panství skalského (Malá Skála), čímž se uzavřela historie samostatného čtveřínského vladyctví.